Odkud přicházejí sny…

Jak je možné, že jsem měl od nejútlešího dětství jasno v tom co chci dělat?

Jak je možné, že se sny plní? A odkud přicházejí?

Kladete si někdy tyto otázky?

Když jsem si retrospektivně začal uvědomovat, že touha po létání mne drží vlastně odjakživa, začal jsem pátrat po tom, odkud se to bere. Našel jsem několik vzpomínek, jak jsem byl jako dítě obklopen hračkami letadel. Byly tam však proto, že se mi líbily a chtěl jsem je, nebo moje touha po lítání pochází z toho, že jsem tím byl obklopen? Asi od každého trochu. Také jsem si vzpoměl na moji mámu jak mne učila první anglické slovo – the plane a tak divně u toho natahovala ty slabiky. Ale to slovo jsem nikdy nezapoměl.

Jako většinu “aviatiků” z mojí generace mne ovlivnil časopis Letectví a kosmonautika. Ono nic jiného tu o lítání nebylo a já měl to štěstí, že můj nevlastní otec L+K pravidelně kupoval a k tomu i Modelář a taky Atom, kde se letadla také objevovala. Na tu dobu jsem byl letecky zásoben docela dobře.

Další zdroj inspirace a informací jsem dostal ve formě katalogu kitařské firmy Airfix. Tam bylo typů letadel! A odtud společně s poslední stránkou L+K jsem se je naučil poznávat. Tento ohmataný katalog byl mým největším pokladem. Těžko spočítat, kolikrát jsem ho prolistoval a prohlédl, ale je až s podivem, že vůbec takovéhle zatížení vydržel. Škoda, že nevydržel dodnes. Někde se vytratil s mým dospíváním a stěhováním.

Když jsem před pár lety pořídil Bückera, zase jsem přemýšlel, kde se vzal můj vztah k tomuhle éru? Konkrétně C – 104 mi nijak valně v paměti neutkvěla, tak odkud? No vlastně jo! Vzpoměl jsem si na článek z L+K z roku 1986 (ten rok jsem si z nějakého důvodu zapamatoval také) kdy jsem četl story o renovaci Aero C-104 v Moravské Třebové. Tenkrát jsem si řekl “jo tohle éro bych chtěl jednou lítat”. Netrvalo ani 23 let a už jsem lítal repliku z dílny Drahošů a pak už přišla i plnokrevná EELE. Jak se zpívá v té písničce: “ je to všechno jenom náhoda”? Podle mne určitě není. Paulo Coelho napsal: “Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí abys toho dosáhl”. Já k tomu dodávám, možná proto ale budeš muset něco udělat. A to něco může být i dost významné.

A taky je potřeba počkat. Ne vždy se sny splní hned. A pokud se nám neplní? Odpovědi mohou být různé a je to hodně individuální, ale obecně se dá říci, že jsme prostě nebyli ochotni zaplatit požadovanou cenu ve formě času, energie, nasazení, peněz atd…

Další vzpomínka:

Nevěděl jsem proč, ale tíhnul jsem k Airshow létání. Jasně, zjednodušeně můžu říct, že se rád předvádím. Jasně a kdo ne? Akorát ne každý si to dovolí. Co je na tom, ale ještě zajímavého? Můžeš ukázat to co miluješ a jak to děláš srdcem. To mne baví a dělá mi radost. Těší mne a nabíjí energií, když vidím, že i diváka to zaujme. Jsem ješita, ale kterej chlap a potažmo pilot není?

Nojo, ale kde se vzalo tohle? Před pár dny mi to došlo, “vždyt jo” o tom jsem přece taky četl! Za komančů v Československu nebyla role showpilota nijak známá, ale já to tam měl uloženo!

Psal se rok 1987 a četl jsem článek o Vicu Normanovi, jak létá na ostrovech se Zlínem 50 v barvách sponzora Mitsubishi Motors. To mne velmi oslovilo. Popravdě k akrobatickým soutěžím, jsem tolik nepřilnul, ale tento způsob létání mi je vlastní. Uznávám, že soutěžní akrobacie je skvělou cestou k získávání zkušeností, ale koncept soutěžení v dnešním světě obecně je mi protivný. Kdo vyhraje je lepší než ti ostatní? Zalétal lépe a nic víc. Nebo vstřelil víc goĺů. Jaký lepší? Nic takového neexistuje. Každý jsme dokonalý a máme své místo. Nebo na vrcholných soutěžích, když vidíte sportovce na “bedně” na druhém místě, jak je naštvaný a otrávený! Říká pyšně: “nic jiného než vítězství mne nezajímá”, “být druhý, znamená být první z poražených” sakra je tohle v pořádku? Mě to tak nepřijde a určitě to není zdravé. Mě láká dělat to, co miluji proto, abych si to užil a pak si to užijí i ti okolo. Když sám radost či lásku nemám, tak ji prostě nemůžu šířit. Proto nemám moc rád soutěže. Čest poraženým je dneska jenom prázdný pojem. Realita je bohužel jiná. Samozřejmě jsou výjimky, ale není jich mnoho.

Ale zpátky k Victoru Normanovi. Tahle zasunutá vzpomínka se někde uložila a začala klíčit a kvést. Zase to trvalo značnou dobu, protože před revolucí mi létat nebylo umožněno a tak jsem musel čekat. A potom platit. Nelituju však jedinné koruny které jsem do lítání investoval. Stojí to za to. Když si každý najdeme to co máme rádi a budeme to dělat celým svým srdcem, bude tady na tomhle světě mnohem lépe. Kdo jde se mnou?

Ovšem kde se vzala ta úplně prvotní myšlenka létat, zůstává nezodpovězená. Možná ji prozradím v knížce, kterou píšu. Také jeden ze snů, ale popravdě – lítání jde mnohem snadněji než to psaní.

Alespoň teda nyní. Takže jdu psát a čekat a psát.