JUNGMEISTER = Mladý mistr

(článek vyšel v časopise Aerohobby)

Tenhle rok je obvzláště zajímavý. Po všech stránkách. Výzvy i splněné sny. Překvapení střídá překvapení. Často si jen říkám WOW, tak tohle jsem nečekal.

Jedním z těch rozhodně příjemných byl mladý mistr. Teď nemluvím o filmu s Jackie Chanem a bojová umění mne sice provází životem stejně jako létání, ale létání jaksi vítězí.

Dokonce v ladnosti pohybu, účinnosti, efektivnosti a obratnosti by se dalo mezi mladým mistrem a Jackiem najít mnoho podobností. Jenže tenhle mladý mistr není číňan.

Je echt němec jako poleno…

A je to i sportovec. Dokonce se účastnil i Olympijských her a původně jsem myslel že je i vyhrál, ale nebylo to mu tak. Vyhrál nějakej stehlík (Stieglitz). Nikdo moc nechápe jak to bylo možné, ale stalo se. Možná proto, že celá prezentace letecké akrobacie na letních olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 nebyla o letectví a akrobacii. Nebyla o sportu, byla o demonstraci síly…

Teď už je asi opravdu čas na vysvětlení.

To o čem píšu je letadlo, slavné letadlo.

Mladý mistr = Jungmeister

Bücker 133 Jungmeister

Asi první akrobatický speciál, který kdy byl postaven. Letoun určen pouze na akrobacii. Asi jako dnešní Extry a ExtremeAir. Pouze aplikováno v roce 1937 kdy byl postaven tento kus.

O Stephenu Steadovi nějakým způsobem slyšel každý letecký fanoušek v České republice. Je to totiž majitel nádherného Spitfiru TE184, který pravidelně brázdí české nebe a Stephen dokonce umožnil létat tento skvost i českému šťastlivci, skvělému pilotovi Radimu Vojtovi.

Létat Jungmeistera bylo dlouho mým snem. Ten bachratý tvar s hvězdicovým sedmiválcem, na který dokonale pasuje rčení “je to tak vošklivý až je to hezký” tohle přesně vystihuje právě Jungmeistera. Koupit si tengle letoun ale není tak jednoduché. Předně jich není mnoho. V Německu jich vyrobili pouze cca 250 kusů, potom se ještě vyráběly ve Švýcarsku a ve Španělsku v licenci, přesto jich nezbylo mnoho a ty keré tu jsou si jejich majitelé cení velmi vysoko. Tak vysoko, že jsem donedávna mohl o létání Jungmeisteru jenom snít.

Pak ale přišel Stephen s velkorysou nabídkou abych jeho “Budulína” jak jsem ho dle tvaru a registrační značky G-BUTX nazval, přeletěl z Anglie do České republiky. Jsou nabídky, které se neodmítají. Tahle k nim jednoznačně patřila.

Celá akce měla předehru, kdy jsme vloni na podzim s Petrem Handlíkem přijali pozvání Stephena si jeho Jungmeistera zkusit na domovském letišti White Waltham. Neváhali jsme ani chvíli a letěli jsme do Anglie a setkali se nejen se Stevem ale i s Danem Griffithem, kterého také dobře znáte právě díky Stevovu Spitfire, kterého krásně předvádí na Aviatické pouti již několik let. Výlet to byl skvělý, avšak na létání s Jungmeisterem nakonec nedošlo. Problém jednoho z válců neoriginálního zato však výkonnějšího motoru Warner Scarab letoun uzemnil a nás skoro také. Skoro proto, že Dan nezaváhal a u jednoho ze svých přátel nám dohodl svezení na legendárním traineru De Haviland Chipmunk a to na ještě legendárnějším letišti Biggin Hill. Zážitek tohoto dne by vydal na samostatný článek a my tu jsme teď kvůli Jungmeisteru.

Vloni to tedy nevyšlo ale letos to již vypadá více než nadějně. Přes plný kalendář světoběžníka Stephena a moje airshow vytížení jsme našli datum který oboum vyhovoval a už jsem objednával letenku se, kterou mi velmi pomohl Jirka Horák z Plzeňského Classic Trainers. Bratře děkuju!

Čekal mne přelet Lamanšského průlivu, vlastně z téhle strany English channel, omlouvám se. Každopádně je to pořádnej kus vody s historickým skvostem s jedním motorem. A ne neplachtí to příliš, takže bude třeba se řádně pomodlit. A taky záchranná vesta, která byla první komplikací na cestě. Ne její sehnání, ale přeprava. V lehce extatickém stavu očekávání létání s vysněným letounem jsem vestu šoupnul do kabinového zavazadla (jiné jsem neměl) a když pracovníci security na letišti v Praze (pořád si nemohu zvyknout, že už to není Rudzině) mou tašku projížděli už počtvrté rentgenem a oči jim lezly z důlků čím dál více, začal jsem tušit, že je něco v nepořádku. “Vy tam snad máte nějaký tlakový lahve nebo co” sděluje mi konsternovaný bezpečák. No to nemám, ale při tom závěrečném “m” jsem znejistěl. No vlastně možná, trochu tam něco takýho mám no… Začal jsem jim vysvětlovat, že poletím historickýho dvouplošníka přes kanál a na to vestu nutně potřebuju. Kromě toho je to velmi podobná vesta těm co jsou pod sedadlem každého cestujícího. No nic. Samozřejmě to neprošlo. “Zabavuje se” a můžete se o to přihlásit na konci školního roku, vlastně tedy do 30ti dnů.

Takže další modlení abych nějakou vestu sehnal na místě, což se povedlo. Dan Griffith mi jednu půjčil z vlastních zásob.

Den 1.

Seznámení. Přijíždíme na letiště White Waltham do hangáru kde sídlí Great War Display Team. Prohlížím si dokonalou repliku Sopwith Triplane a Fokker Dr. I. Oba trojplošníci mají své kouzlo. Při debatě s piloty zjištuji, že Triplane je lepší na zemi avšak Dreidecker jednoznačně ve vzduchu. Jsou tam i další zajímavá éra ale to hlavní již čeká venku.

G – BUTX

Obhlížím ho a trochu u toho slintám, naštěstí si toho nikdo nevšiml. Trochu se obávám, aby toho na mne nebylo moc. Nové prostředí s jinými procedurami a nové éro, to vše najednou, a tak s vděčností přijímám nabídku Alexe, pilota display týmu, který dříve Budulína létal, že mi ukáže White Waltham ze vzduchu a vystvětlí mi všechna specifika. Takže to mám zároveň i s další zkušeností a se zajímavým érem VANS RV-4.

Pak už přichází čas na samotný let s Jungmeisterem. Měl jsem trochu obavu z rádiové komunikace s rodilými dispečery, ale bylo to v pohodě. Vycítili cizince a byli na mne hodní. S Budulínem jsem dal jeden prostor na osahání pádových rychlostí a tři okruhy. Kupodivu ačkoliv Jungmeister je proti Jungmannu “brus”, tak se s ním létá snadněji. Na přistání je jednodušší než Bucker 131 Jungmann. Kupodivu ano.

Jdeme na oběd a povídáme jak jinak než o letadlech. Na odpoledne je naplánován přelet do jižní anglie na letiště Headcorn.

Přelet samotný je velmi zajímavý, vidím tolik zajímavých míst o kterých jsem četl v knihách Dicka Francise, dostihová závodiště zvučných jmen, zrušená vojenská letiště i spoustu normálních letišť. Je prostě úžasné jak hustou síť letišť má Anglie. Ještě hustší než tady doma a nepochybně Česko je aviatický ráj. Dokonce v dáli vidím futuristickou stavbu Mc Laren Technology centrum. Blíž jít bohužel nemohu abych nenarušil CTR ale jsou to velké zážitky. Pomalu se blížím k Headcorn, kde už zůstanu na noc. Zrovna zde končí Airshow a tak ještě vidím odlétávající dvojici Spitfirů. Po krátké komunikaci přistávám. Hangár je zde domluven a tak jen natankuji na zítřejší přelet kanálu a můžu jít na pivo. Konečně vyzkouším to pivo Spitfire. No popravdě jsem jeho chutí kapku zklamán a další si už dávám nějaké “normálnější” pivo…

Den 2.

Tady začíná jít do tuhého. Jednak počasí které až do včera bylo velmi neanglické (rozuměj: bylo krásně) si začínalo vzpomínat na to kam patří a pohled aviatika se míhal mezi oblohou a displejem telefonu s radarovými snímky.

Jsem založením optimista, ale s půjčeným historickým letounem přes kanál nepoletím, když si nebudu fakt jistej, že to půjde, anebo bude možnost se vrátit. Děkuju bohu za internet a radary a všechny vymoženosti, které nyní máme. Rozhodnutí padlo. Poletím. Do Callais to není daleko, i když je pravdou, že Budulín G-BUTX není žádnej rychlík. A vlastně ani to není úplná pravda. On rychle umí, jen si prostě musíš vybrat mezi doletem a rychlostí. Jedno nebo druhé. Obojí mít nemůžeš. Vybírám samozřejmě dolet avšak cestovní rychlost na kterou jsem zvyklý z Jungmannu klesne hned o 40km/h.

Odlétáme a pobřeží je tu hned. Mám velkou ale opravdu velkou chuť se letět podívat na Doverské utesy zblízka, jenže to počasí mi říká… “leť rovně, leť rovně, leť rovně”, no tak teda joo. Letím rovně a spořádaně po kurzu. Dorozumívání s letovými dispečery není úplně hladké, ale poté co jim sdělím že jsem open kokpit historical biplane už se mně moc nevyptávaj a nechávaj mne letět. Jak nejdříve to jde, mne přeladí do Francie a patrně jsou rádi, že se toho trouby zbavili. Francouzi toho moc nechtějí a už mne přelaďují na Calais. Cestou nad mořem mám samozřejmě tu půjčenou vestu, ale namočit bych se opravdu nechtěl. Copak o to, lodí je tam hodně, ale stejně jsem vděčnej, že motor Jungmeisteru šlape jak hodinky.

Přilétám do Calais. Přistání sice na beton ale skoro nefouká, takže je to v pohodě. Pevně věřím, že živly budou na této cestě přející a jak se ukáže v během letu víra živly přesvědčila a já děkuji.

A zase kontroluju počasí. Mám letět do Belgie do Namour, kde s jiným Jungmeisterem sídlí Benoit Dierickx. Jeho stotřicetrojka je však jiná hned ze dvou důvodů. Jednak je nová, je to poslední kus vyrobený p. Karasziewiczem v Polsku a dokonce jsem ho rozestavěného tam viděl když jsem se s kamarádem byl na jednoho polského Buckera podívat. A ta druhá zajímavost až výjimečnost je, že tenhle kus nemá motor hvězdicový ale řadový. Nevěříte? Je to tak, Jungmeister s řadovým šestiválcem. Stejně jako první prototypy Bü – 133. Co už tak pozitivní není je skutečnost, že Benoit tam na mne nemůže počkat. Kdybych přiletěl v neděli, což nešlo, mohli jsme spolu polétat, ale je pondělí a i aviatik musí pracovat. Nicméně tam prý budou jiní přátelé a hangár a vše potřebné co budu chtít. Super.

Ne, není to náhoda, že letím směrem, kde je další Jungmeister. Mám sice nějaký plán cesty, ale zároveň jsem si řekl, že se nechám vést proudem života, kam mne povede, že si tuhle cestu užiju jako Richard Bach. Vím kam letím, ale nevím kdy tam přistanu a ani kde budu zítra. Času mám dost. Peníze na palivo také, tak co… Tenhle koncept létání/cestování mne baví čím dál více, více než jen pevný plán a nudně doletět do cíle. Po cestě toho může být tolik zajímavého a bude-li život chtít abych tam byl, dovede mne tam.

Samozřejmě ne vše jde tak superhladce. Startuju, ale počasí mně úplně netěší. Ovšem věren heslu “kupředu – zpátky ni krok” dávám plný plyn a Budulín mne závratnou rychlostí 140km/h odnáší směr Belgie. Tahle země už není tak aviaticky příznivá. Vzdálenosti mezi jednotlivými letišti jsou větší než dlouhé a to pro letoun s bezpečným doletem cca 200km není dobré. K tomu se říká, že v Belgii pěkné počasí neznají. To nevím, ale v tu chvíli tam nebylo. Zdá se mi to nebo ty mraky jdou níž a níž? Bohužel nezdá. Rozhoduji se tedy pro neplánované přistání na letišti Kotrijk – Wevelgem. Malinko poprchává a tak jedinné co mám mokré jsou moje “bosé-prstové” boty, které všude budí téměř tolik pozornosti jako dvouplošník a které prostě nevydržely nápor vody v kaluži na stojánce.

Na věži diskutuju s místními možný vývoj počasí a dostal jsem telefonní číslo na meteo stanici, kde mne ubezpečili, že už to bude jen lepší. Přesně tohle jsem chtěl a potřeboval slyšet! Tak znovu přes kaluž k letadlu. Zajímavostí byl přístup celníků. Usměvaví chlapíci, kteří se mně zeptali zda jsem byl odbaven v Calais a když jsem přisvědčil, tak mi spokojeně otevřeli dveře, chvilku jsme popovídali o letadlu a šel jsem. Žádná prezentace vlastní důležitosti. Prostě pohoda.

Přelet do Namour byl pohodička. Na místě už na mně čekali Benoitovi kamarádi. Přicházel déšť a tak jsme Budulína zastrčili do Benoitova hangáru a šup do hospody. Už jsem měl hlad i žízeň. Kdo létal otevřené éro, ví, jak to vysušuje. Můžu tu zůstat přes noc. Bude o mne i letadlo postaráno, ale něco mne táhne dál. Počasí se vylepšuje a chci to využít. Mezitím si píšu se Stephenem a navrhuje mi abych letěl do Německa na letiště Bitburg. Je to bývalá americká základana, kde létali F-15ky. Jen to letiště se zámemím je malé město. A jako správné město je tam i hotel. Ano přímo na letišti. Chlapík na letišti je velmi ochotný a poté co mi letadlo pomůže dát do obrovského hangáru, mne odveze i na hotel a nabídne mi, že mne ráno zase vyzvedne. Lepší servis jsem si nemohl přát.

Pokud se Vám zdá, že jsem nějak přeskočil let z Namour do Bitburgu tak nezdá. Hned se k tomu vrátím. Místní jsem přesvědčil, že když mají v hangáru vlastní T131 Jungmann také z Karasziewiczovy produkce, že by bylo hezké kdyby mne kousek vyprovodili a chvíli poletíme ve skupině. A skupina se s Jungmeisterem létá náramně dobře. Zbytek cesty byl tak v pohodě až skoro nuda. Během mé služby se nic zvláštního nestalo. Prostě jsem si letěl a kochal se. Občas jsem si něco vyfotil, či natočil, protože to jsem nezmínil, z celého letu jsem dělal videoreportáže (reportáž ČT), které lze najít na Facebooku Zážitkovélety.cz

BITTE EIN BIT, oder zwei

V Bitburgu nešlo nedat si pivo, nebo radši dvě. Ale byl jsem unaven a tak jdu brzo spát ať jsem zítra čerstvý. Když půjde vše hladce, dorazíme domů. Z hospody ještě píšu panu Erichu Reichartovi na letiště Aschaffenburg, který mne kdysi učil létat na Jungmannu a od kterého jsem načerpali tolik cenných rad a informací, že z nich doteď čerpám. Navrhl jsem mu, že se u něj zastavím na oběd. Hurá. Má čas a bude na mne čekat. Mám to víceméně po cestě a tak paráda.

Den 3.

Počasí je dobré. Ne ideální ale dobré…

Vše jde hladce, připravuju si éro, doleju nějaký olej (důležitý moment k připomenutí později) a vyrážím na cestu. Vyhýbám se CTRkům, užívám si prostě let jako za starých časů, kdy rádia nebyla. Tam kde to je potřeba jsem na příposlechu, leč jinak se snažím opravdu minimalizovat komunikaci, abych tu byl jen já a Budulín. A taky…

Pamatujete na legendární scénu z filmu Rozpuštěný a vypuštěný? “Kachny, kachny, kachny… a poslyšte, to jsem se Vás chtěl zeptat, co to tady máte za ptáky? Kachny.”

Tak kachny jsme nepotkávali nicméně spoustu větráků ano. Osobně se mi větrné elektrárny líbí, jen je jich tu hodně. No možná slovo hodně nestačí. Je jich tu fakt moc, kam se podíváš tak se točí vrtule, což je pro milovníka vrtulí trochu schizofrenní pocit…

Přílet do Aschaffenburgu je poklidný, pouze jsem poučen, že kvůli hluku je lépe létat druhý okruh, než který jsem dnes zvolil pro přílet. Německo je na hluk velmi vysazené. Znovu a znovu jsem vděčný za podmínky pro létání, které v ČR máme. Vítám se s pane Reichartem, hned se mne ptá jaké bylo přistání a jestli mi to “odskočilo” protože historická éra v německu mají zpravidla první přistání zdarma, leč po odskoku by mi to už napočítali jako druhé. Samozřejmě se jedná o vtip. Erich ač skoro osmdesátiletý je stále mladík a vtipálek. Ne moc často je možnost se potkat s takovou kombinací, vitality, skromnosti, moudrosti, vtipu a životní pohody. Je to prostě velmi inspirativní člověk a děkuju, že ho znám. Jeho historky a zkušenosti jsou nevyčerpatelné. Ani stopa po vytahování a přitom seznam toho co létal je skutečně impozantní. Když vytáhnu ty opravdu unikátní, tak F-86 Sabre, Me – 109, Me – 163 Comet atd, atd… Když ho potkáš na letišti, tak ale působí prostě jako člověk, který má rád letadla.

Poobědvali jsme spolu a ukázal mi svůj stroj se kterým právě létá. Turbulent. Éro které vypadá jak přerostlý model ale už od pohledu působí, že létá dobře a příjemně. Erich stále zalétává Jungmanny a Jungmeistery a Stieglitzy pro BITZ Company, což je jedna z posledních nejen servisních firem. Oni stále mají certifikát “Flugzeugbau” tedy že mohou letadla nejen opravovat ale i stavět. V sedmdesátých a osmdesátých letech z jejich dílen vyletělo 12 nových Jungmeisterů, které vyráběli ve spolupráci s panem Buckerem a jejich sériová čísla navazují na výrobní řadu a jedná se tedy opravdu o originály. Mimochodem pan a paní Grienerovi ze společnosti BITZ se také starají o mou EELE a další Buckery na čekém a slovenském nebi. Nejsou to již žádní mladíci a i když působí nesmrtelně, tak mne občas napadá, co budeme dělat až tato generace odejde. Nahradí je někdo?

Rozloučíme se a už pokračuju na další německé letisště, které má také silnou historii spjatou i s českým létáním. Speichersdorf, soukromé letiště, kam můžete jen po předchozí domluvě. Sídlí tam letecká škola zvučného jména Strößenreuther. Pra mladší ročníky, Manfred Strößenreuther byl současníkem a rivalem Petra Jirmuse. Létal také svělou Zlínskou 50ku. Bohužel měl nezaviněnou leteckou nehodu a již není mezi námi.

Po přistání doplním palivo, nasaju atmosféru místa, kde se psal kus historie letecké akrobacie a pokračuju dál. Nejdříve jsem měl v plánu letět do Plas, kde bych doplnil na poslední “leg” do Chrudimi, ale v mezičase mi píše Stephen, že je zrovna v Líních. Tak to rozhodně musím do Líní. Změna kurzu je minimální. Počasí se zase trochu zhoršuje, ale díry mezi přeháňkami jsou stále dostatečné a tak vzhůru a kupředu. Už jsem v Čechách. Tady se počasí rozhoduje, že mne ještě jednou a naposledy prověří. Koukám kudy by to šlo mezi četnými přeháňkami proletět a nakonec ta nejpřímější cesta je ta správná. Na letišti Staňkov se už osměluju a poprvé po celé cestě si udělám průlet i když tam nikdo není. Je jen pro mne. Šoupnu tam i nožový let, ale co se to sakra? Dopr… Levou nohavici mám nasáklou olejem a po boku letounu se táhnou olejové stopy. Sakra sakra, co to je? Tlak oleje je v normálu, teploty taky. Začínám tušit, že to nebude chyba letadla ale moje. Taky že jo. Po přistání zjišťuji, že jsem v Bitburgu špatně dotáhl víčko olejové nádrže, což v rovném letu bylo v pohodě, ale v “noži” se to projevilo. Potupně přistávám v Líních a musím tenhle svůj přehmat ukázat a vysvětlit Stephenovi. No co se dá dělat. U něj ale stejně převládá nadšení z toho, že skvost je bezpečně doma a tohle bere jako malou věc. Děkuju za jeho velkorysost.

Přelet do Chrudimi, kam mi majitel Budulína na chvíli zapůjčil abychom se sžili i akrobaticky byl už naprosto v pohodě. Kamarád Petr Handlík se kterým jsem před třičtvrtě rokem byl v anglii právě za účelem létání tohoto Jungmeisteru, vzal svého Jungmana “Georg” a přiletěl se podívat. Nedalo se odolat a museli jsme i přes únavu z cesty dát krátkou skupinku při jeho odletu domů.

Konečně jsme tedy doma. Odpočinu si a začnu s Budulínem trénovat. Jsem moc zvědavej jakej je v akrobacii. Zatím jsem se soustředil jen na cestu a jak ho bezpečně dopravit sem. Teď bude příležitost i na jinou zábavu. Moc se těším…

A jak tedy Jungmeister létá? Použiju opět parafrázi na Cimrmany “létá to dobře, to nemohu říci”. S Radimem Vojtou jsme se shodli, že je snadné ho létat, ale létat ho dobře není snadné. A víc? Víc zase příště