Hodnej kluk v letadle

Co nebo spíš kdo je to vlastně ten hodnej kluk?

Rád bych řekl, že já už to nejsem, ale to by bylo hodně nadnesený. Spíš už jím jsem méně a méně, ale že by to bylo vyřešené úplně? To zatím ne. Hodnej kluk je ten, kdo se tváří jako hodnej, i když vevnitř zuří. A to že zuří si už ani nemusí uvědomovat. V průběhu dětství nám tolikrát nebylo dovoleno se projevit tací jací jsme anebo se prostě jenom uvolnit – dupnout si, zařvat čistě jenom jako ventil, až jsme se naučili a já v tom byl mistr, tvářit se jako, že o nic nejde. Mírně přezíravý úsměv s tím jsem procházel všemi situacemi. Nic se mne nemohlo dotknout, já byl nad tím. Opravdu? Ale vůbec ne, potom o samotě, večer, v noci jsem o té situaci přemýšlel a obviňoval sebe i druhé až se mi hlava málem uvařila. Ale ráno, ráno jsem byl zase nad věcí. Jak jsem sral svou ženu tímto postojem. A ještě jsem k tomu vůbec nechápal co po mě chce, co sakra chce? Vždyť já jsem kurva v pohodě, tak proč ona není?! To jsem fakt nedovedl pochopit.

Měla to náročný, protože jsem vybaven docela dobrýma přesvědčovacíma schopnostma až prostě jednou musela přijít událost, která zatřásla natolik mým životem, že jsem připustil, že něco není v pořádku. Ono v nemocnici s rozlámanejma všema končetinama se nic jinýho, než přemejšlet nedá. Vlastně dá. Taky se můžeš litovat. To jsem zkusil několikrát a nějak to nefunguje. A nefunguje to ani když tě polituje někdo další. Může to být chvíli fajn, ale pak je potřeba vstát a jít dál, ale to se lehko řekne, ale když máš nohy na mnoho kusů, tak i ten symbolickej posun byl mnohem těžší. Ty první tři týdny, kdy jsem nemohl nic a když už se mi udělalo trošičku lépe, tak jsem šel na další operaci a bylo zase hůř, byly fakt těžký. Když jsi po jedný operaci, tak nějak víš, že teď to bolí, ale bude se to zlepšovat, ale když to absolvuješ čtyřikrát po sobě tak to unaví. Ale po těch třech-čtyřech týdnech už to bylo lepší a lepší. Už mne otočili na bok – na chvíli. Bolelo to jako sviňa, ale stejně to byl zázrak po třech týdnech na zádech. Začínal jsem cvičit. To jsem potřeboval, činost, která někam míří. Taky to bolelo. Ale mohl jsem NĚCO viditelného dělat pro své uzdravení. V těch prvních týdnech jsem sice věděl co můžu udělat, abych se uzdravil rychleji. Ale neměl jsem na to sílu. Neměl jsem sílu myslet pozitivně, představovat si srůstající kosti, sebe běhajícího, skákajícího, radujícího z pohybu. Fakt mi to nešlo. Místo toho jsem procházel mnoha stíny, které ve mně byly uskladněny po mnoho let. Procházel jsem jimi nedobrovolně a téměř nevědomě. To se holt děje, když své stíny nevyslyšíš včas a vědomě. Ono není potřeba hledat řešení. Není nutné ani pochopit o co tam přesně jde. Jen si “pobýt” ve svém stínu V tom co mi není příjemné, ba naopak je velmi nepříjemné. S úctou uznat, že to existuje. To je kurva celý, ale komu by se chtělo? Vždyť je to nepříjemný. Co takhle si přečíst knížku? No ani na knížku nemusí být nálada, film bude lepší, ten mne víc odpojí od toho co se děje. Nebo porno? To funguje skvěle, akorát, že to není život. Těch náhražek, které můžeme najít jako záplaty na vnitřní neklid je mnoho a nemá cenu je vyjmenovávat. Někdo má rád holky, jiný vdolky. Otázkou je, zda ty vdolky jíme vědomě. Noo málokdy. Jedinou cestou jak s tímto pracovat, když přijde nutkavost, teď si potřebuju dát čokoládu/klobásu prostě něco, je se zastavit a vnímat. A taky dýchat. Je to těžký a ne vždy se to daří, ale jen tudy vede cesta ven.

Dneska jsem za tu nehodu vděčný, ale trvalo mi dost dlouho než jsem pochopil jak významná a to pozitivně významná událost to pro mne je. Popravdě to trvalo mnohem mnohem déle, než samotné fyzické uzdravení. Za šest měsíců jsem měl zpátky svou medical licence pro létání a za devět měsíců jsem získal zdravotní klasifikaci I. což je ta nejvyšší. Vevnitř to však zdravé nebylo a muselo přijít pár dalších událostí abych se mohl posunout a to událostí, které jsou možná náročnější a obtížnější než polámané kosti I když jich bylo mnoho.

Ale tenhle text není o procesu uzdravování mého těla z nehody je to o hodném klukovi v letadle.

HODNEJ KLUK V LETADLE

(psáno na lodi)

Na Vision Questu jsem dostal úkol napsat příběh o “svém” hodném klukovi v letadle. Kdo mne nezná, tak létání je mou vášní a “hodnej kluk” ve mně je ta část, která se chová hodně i když mně to vlastně nevyhovuje, ale naučil jsem se to tak a spousta z nás takto funguje, aby vycházela s ostatními.

Bylo pro mne zajímavé, že jsem tento úkol obdržel na stanovišti nazvaném “DAR”. V otázce svého daru jsem začínal mít jasno a proto mne překvapilo, že právě tady dostávám podmínku=úkol.

Hned jsem se začal těšit jak toto napíšu. Říkal jsem si, že to půjde hladce. Píšu rád a prostě toho “hodnýho kluka” vezmu ssebou do éra a pak o tom napíšu. Kde je problém, žádnej nevidím. Tak hurá na to.

Tohle se ale událo před dvěma měsíci a furt nic. Sakra proč? Když je to tak snadný? Dnes už tuším, že když se něco z vnitřní oblasti jeví jako “easy”, jako snadná výzva, kde se prostě jenom tak sklouznu a odfajfkuju splněnej úkol – je to proto, že jsem pod tu pokličku pořádně nenahlédl. Nebo nahlédl, ale ta první pára co se uvolní, neumožní zahlédnout co se to v tom hrnci vlastně vaří. Možná se i brýle zamlží. Takže vidíš prd. Nezbývá než počkat, nechat to na sebe působit, dokud se pára nerozplyne. Dokud se brýle neodmlží a to chce svůj čas. A pak teprve můžu začít nakukovat co to tam vlastně vařím za guláš.

Takže brýle na čelo, poklička dole, pára odpuštěna a jdeme nakouknout do příběhu hodného kluka v letadle.

Následující část je psána jako dialog

Hodnej kluk: Zas mi ty kokoti, dali svoje letadla před mýho dvouplošníka. Kolikrát jsem je kurva žádal, že chodím lítat v týdnu a ať mi moje éro nechávají u vrat.

JÁ: No tak prostě těch pár letadel vytáhneme a co? Štěstí je, že tu není Zlín Z 126, se kterým se v jednom člověku velmi obtížně manipuluje. Stejně ale ve vedlejším hangáru jsou mechanici a ti mi kdyžtak pomůžou, když to bude opravdu potřeba.

Hodnej kluk: Na předletovou prohlídku se vyprdni, stejně si s tím lítáš sám, tak co by tomu éru mohlo být.

JÁ: Ale olej zkontrolujeme. To je prostě daný. O tom nebudeme diskutovat.

Hodnej kluk: Tak jo…

Ohřát motor a jdeme na start. Vzlet s dvouplošníkem a malým letadlem obecně je vždycky zázrak. Angličané používají termín “Airborn” a to mi sedí dokonale. Přesně tak se i cítím: “Zrozen do vzduchu” a v tom se s hodným klukem shodneme. Ta chvíle je unikátní a dá se prodloužit nízkou zatáčkou nad polem a hurá do nízkého průletu dráhy v opačném směru. Kouknu zda je dráha volná a už vidím stín svého dvouplošníku tak blízko a je tak velký, že je mi hned jasné, že jít níž by už byla blbost.

Hodnej kluk: Ale tak to zkusme, vždyť rezerva tam ještě je. A víš co? To by bylo hezký si ten stín hned taky vyfotit.

JÁ: odpovím rychlým náklonem křidélky doprava a vyšlápnutím levé směrovky. Teď už je to souhra všech kormidel a plynové páky. Jen jemně korigovat. Ne níž ale taky ne výš. Cítíš tu intenzitu LETU = ŽIVOTA na té správné hraně. NOŽOVÝ LET.

Můžeš se říznout když nedáš pozor, když se tvá mysl (hodný kluk) začne kochat svou šikovností, nebo když se začneš předvádět ostatním.

Když však žiješ svůj let jako jedinečný okamžik, tak všichni oněmí úžasem, tedy ti kdož vnímají život ve své kráse. Ti, kdož nemají potřebu poměřovat si pinďoury, ale ani pro ně to neděláš. Protože v tu chvíli jsi jediným okamžikem celého vesmíru.

Vesmír je v tobě a ty jsi jím. Kam zmizel hodný kluk? Nikdy tu nebyl a je tu stále.

PLNOST OKAMŽIKU

MUŽI NA HRANĚ…