ExtremeAir XA42

Když nevíš co dál – tlač

Zatímco v životě jsem čím dál více příznivcem netlačení na výkon, na lidi i na sebe, tady je to jinak. Jak napovídá název článku, tlačení je nutnou součástí pilotáže XA 42.

Jak je to myšleno?

Slýchal jsem mnoho o tom že létání s unlimited akrobatickými speciály je jiné. Já mohu zatím jen srovnávat s legendární padesátkou, která, ale už dávno na nejvyšší kategorii nemá. Těžko si to ale představit, dokud to nezažiješ. Je to jako kdybych si já chlap myslel, že vím jaké to je rodit anebo moje žena jaké je, když jí někdo kopne do (no však víte). Prostě někdy je osobní zkušenost nezastupitelná.

Jsem hluboce vděčný, že tu zkušenost nyní zažívám velmi intenzivně. Na začátku března přiletěly do Jaroměře z německého Cochstedtu první dva XA42 a my ještě museli počkat na vyřízení papírů, které díky Martinovi Nepovímovi a vstřícnosti Úřadu pro civilní letectví proběhlo velmi rychle a mohli jsme začít trénovat.

Teda takhle jednoduše jsem si to představoval, ale… Samozřejmě nejdříve přeškolení. Zde hodně utrpělo moje sebevědomí a naopak pokora významně posílila. Nevím zda jsem byl prostě z formy anebo jsem se nechal tak znervóznit, ale jednu chvíli jsem si myslel, že se tím přistávat asi nenaučím. Nakonec mne zachránil svým klidným a povzbuzujícím přístupem Jirka Vepřek a už to šlo.

Pod slovem šlo si ale nepředstavujete “kiss landing”. Stále mám pocit, že s tímto érem ani není možné takovéto oblíbené roztáčení koleček o trávu. Pro mne je teď skvělé přistání, když se to po kontaktu se zemí již nerozeskáče. Přiblížení je totiž ve stejné poloze jako samotné přistání a v podstatě se vůbec nepodrovnává. Naopak podrovnat jako v Z 50 znamená, že řádně bouchnete ostruhou a v horším případě poskoky ostruha – hlavní podvozek atd… Hlavní kola nemají oblíbenou pružinu, ale pružící trubky, takže efekt titanové pružiny, která krásně utlumí nerovnosti dráhy a anebo horší přistání se nekoná. Prostě tohle éro je zrozeno pro vzduch a kontakt se zemí je pouze nutným zlem.

Než se pustím do toho jak se s Extremem létá, musím podotknout, že na něm mám lehce přes deset hodin a to je opravdu málo. O sólové akrobacii vím velmi málo, zatím vzhledem k blížící se sezóně trénujeme hlavně tu skupinovou a poté co jsme se přestali snažit s XA42 létat jako s padesátkou to začalo hned být lepší. I ve skupině je nutné létat rychleji a na větších Géčkách. Co se týká toho jak se v tohle speciálu Géčka snášejí, mohu říct, že velmi dobře. Skvělý posez, nohy vysoko a už tohle zvyšuje vaši “G” odolnost.

A jak je to tedy s tím zmíněným tlačením? Jelikož neutrální bod je tady před těžištěm, je prostě nutné tlačit i tam kde jsem nebyl zvyklý. Na vrcholu přemetu? Ano. V kopaném výkrutu? Jasně že jo. Ve vývrtce? Děláš si legraci? No, tlačit ne, ale povolit knipl je nutné. A taky při – respektive po přistání. Nejlepší způsob jak zamezit poskokům je přetlačit to na kola. Jelikož ocas je velmi těžký a kola vepředu je to v pohodě, ale stejně mi dlouho trvalo než jsem si to prostě dovolil. Dokonce se dá i přibržďovat, když jedete po hlavních kolech. Nojo, je to tak a funguje to.

Skupinová akrobacie. První velká výzva byla zpracovat extrémní (ano věrno svému jménu) citlivost výškovky, která má ještě exponenciální účinnost. Jak to sakra udělat abych mohl letět tak blízko Standy Čejky jak jsem zvyklý a bylo to bezpečné. Samozřejmě, že na začátek se jde dál, ale to nebylo podstatné. Výzva byla odstranit houpání způsobené zásahy do výškovky ať už samotné řízení, nebo opravy. Prostě to houpalo a hodně a to moc hezké není. Postupně jsem si pravou ruku zafixoval loktem k tělu a začal řídit jen pohyby zápěstím a prsty – jo to půjde. Stejně tam ale byly ty nehezké kyvy. Co s tím? Pomohlo mi vyvážení hodně na hlavu a samozřejmě prostě odvyknutí jak to má padesátka a sžití se se strojem. Co bylo ze začátku také náročné, byla práce s plynem. Kdo jste se někdy zaposlouchal do zvuku akrobatické skupiny, víte, že s tím plynem prostě furt verglujeme. Nojo, ale tady šel ztuha. Ze začátku se mi pohyb plynu přes ramena projevil i do kniplu. Ale tělo je úžasný nástroj a našlo si cestu. Taky to ovládání plynu se trochu ochodilo. Prostě když byste se mě teď zeptali, tak padesátku stále miluju, ale už bych neměnil.

Myslím, že je snadné si zamilovat ochotu letounu měnit pozice a figury. Také rychlost ať už na přeletech nebo v sestavě. Je to silně návykové. Už jste se někdy smáli nahlas při akrobacii? Nedávno sjem se neudržel a musel se smát, když jsem si všiml jak se mi při větším tažení začaly odlepovat spodní víčka od oka. To mi přišlo fakt legrační. Velmi rád bych se sešel s konstruktérem letounu Philipem Steinbachem a získal od něj zkušenosti jak létat a víc využívat vlastnosti tohoto krásného stroje. Kdo jiný toho ví víc, než konstruktér a skvělý pilot v jedné osobě.

Jak už jsem napsal v úvodu jsem vděčný, že mohu Extema lítat a doufám, že naše éra budou dělat velkou radost i Vám na leteckých show.