AKROBAT

Rozhovor ve Forbes nyní volně k přečtení

Jan Rudzinskyj v životě schytával rány. Některé byly menší, ale jedna byla taková, že je skoro neuvěřitelné, že ji dokázal přežít. Ustál i tu a dostal se mezi nejlepší akrobatické piloty světa.

Ondřej Kinkor

Praštili jste se někdy pořádně do hlavy? Pokud ano, tak to víte, jaké to je, když to břinkne, a chvíli prostě nevíte. Teď to břinklo víc. Dál jsou moje vzpomínky mlhavé.

Jan Rudzinskyj je pilot. A toto je začátek jeho popisu nehody, kterou teoreticky neměl přežít. Nějak ale dokázal přesvědčit osud, aby mohl žít dál. A taky aby mohl dál létat. Ta rána do hlavy nepřišla sama od sebe. Rudzinskyj byl od roku 2005 součástí show Flying Circus postavené na replikách letadel strojů z první světové války, s níž několik let obrážel letecké dny po Evropě. Krásné stroje, předstírané útoky, výbuchy, střelba a taky srážení balónků vrtulemi. Spektakulární podívaná. Jenže v září roku 2006 se na letišti v Bratislavě cosi pokazilo.

“Dvě noci předtím jsem měl varování. Probudil jsem se a v hlavě mi znělo: Nelítej do Bratislavy. Neposlechl jsem, a proto jde část odpovědnosti za mnou,” zahajuje vzpomínání Rudzinskyj. “Co se týká pilotní chyby, ta byla na kolegovi, kterému občas přišlo, že sundavání balonků z oblohy je moc pomalé. A zdálo se mu to i v Bratislavě, a následně se omylem snažil sundat ten, který jsem měl trefit já. V jednu chvíli tak ztratil přehled a ocitl se v místech, kde kde být neměl. Já šel na balónek zespodu, on klesal. Přes motor mě ale neviděl a narazil do mě. Následovala rána a letadlo se zavrtělo, jako by ho nabral nosorožec,” doplňuje pilot, který se živí i jako letecký instruktor.

Rudzinskyj měl náraz za sebou, nechápal proto, co se děje. Jen mu bylo divné, že přišel o řízení, což je situace, ve které se zhruba v padesáti metrech nad zemí nechcete ocitnout. “Měl jsem asi tři čtyři sekundy na to, abych vyřešil něco, co vyřešit nešlo,” dodává. Nastal jen kolmý pád směrem k zemi a spousta, opravdu spousta zlomenin, což, jakkoliv hloupě zní, byl vzhledem k okolnostem skvělý výsledek.

Tuhle část životního příběhu Jana Rudzinského jsem loni neznal. Popravdě, neznal jsem ani jeho. Možná o to míň bych pochyboval o tom, jestli je dobrý nápad si sednout do dvoumístné kabiny jednoho ze čtyř akrobatických letadel skupiny Flying Bulls, která ve čtyřčlenné formaci předvádí synchronizovanou leteckou akrobacii v rychlostech kolem tří set kilometrů za hodinu, kdy jsou letadla od sebe jen zhruba dva metry od sebe. Kdybych totiž věděl, co už má Jan Rudzinskyj za sebou, s teorií, že dvakrát z nebe přece spadnout nemůže, bych byl určitě klidnější.

Ani s ním pád z dlouhodobého pohledu dvakrát nezamával. “Strašně to bolelo, to ano,” přiznává. Měsíc po nehodě se nemohl hýbat, ale v letadle znovu seděl už půl roku. Nechtěl se toho vzdát, protože v tu dobu byl krok od toho, aby si splnil obrovský sen – stát se členem Flying Bulls.

Rudzinskyj chtěl začít létat už jako dospívající kluk. V aeroklubu zvládl teoretickou zimní přípravu a těšil se, že dostane do vzduchu. Komunisté ho ale nenechali. Proč? “To oni nezdůvodňovali. Prostě mi napsali, že nejsem vhodný kandidát a bylo hotovo. Možná za tím bylo to, že jsem nebyl příliš ohebný student a ani rodiče nebyli zvlášť prorežimní,” vzpomíná na křivdu, které předcházel úřední zákaz jeho další velké lásky, kterou bylo ježdění na koních.

Začal tak hledat novou životní motivaci a z žokeje se stal diskžokej. Nejdřív na školních diskotékách a po vojně v prvním soukromém rádiu ve východních Čechách. Po pár letech toho ale nechal a založil reklamní agenturu. “Měl jsem pocit, že tomu rozumím, jenže jsem znal jen prostředí rozhlasové reklamy. V tom ostatním jsem plaval. Pomohlo ale to, že jsem se obklopil lidmi, kteří na tom byli líp, a učil jsem se za pochodu,” přiznává. Učil se zřejmě dobře, protože jeho pardubická reklamka měla na vrcholu pětadvacet lidí a roční obrat 60 až 70 milionů.

“Jenže pak mě to přestalo bavit. Došel jsem do fáze, kdy jsem se nedokázal nadchnout pro zakázku klienta. Seděl jsem na jednání, věděl jsem, jak to dopadne a vůbec mě to vlastně nezajímalo. Došlo mi, že tak to nejde,” říká Jan Rudzinskyj. Firmu tak kolegům radši prodal za sumu, která mu dovolila zhruba dalších pět let neřešit, co dál.

Kromě toho to byla právě reklamní agentura, která mu dovolila létat. Nejdřív na paraglidu, potom na ultralightu a pak i na větších strojích. Zajímavé bylo, že firma pokaždé začala generovat víc peněz ve chvíli, kdy potřeboval víc peněz na létání. Nejvíc to bylo v době, když se pustil do akrobacie, po níž toužil od malička. “Vlastně jsem nikdy nechtěl létat rovně,” říká.

Sen o akrobacii si splnil, ale dalo se jít ještě dál. Létat akrobacii ve skupině. “Na jedné akci jsem potkal tým Flying Bulls, jehož členy jsem do té doby vnímal jako Bohy. Když jsem se ale nimi dal do řeči, poznal jsem, že jsou to normální lidi, kteří jen dokonale umí něco nezvyklého,” vysvětluje Rudzinskyj, který o spolupráci stál tak moc, že si tréninky na letišti v Jaroměři začal plánovat na stejné časy jako akrobatický tým. V roce 2006 pak postoupil ještě blíž, kdy s nimi začal trénovat jako náhradník. Na první vystoupení ale čekal až do roku 2013.

Od té doby je součástí týmu, ve kterém na třech dalších pozicích létají piloti armádních gripenů. “Pro mě jsou Flying Bulls vrchol létání,” zdůrazňuje. A to i proto, že tahle skupinka opravdu patří ke světové špičce. Některé prvky, které předvádí, totiž nikdo jiný nezvládne.

Aby je Jan Rudzinskyj dokázal, pomáhá si i mentálním tréninkem a spirituálním přístupem k životu. K tomu se paradoxně nedostal poté, co se málem zabil při letecké nehodě, ale mnohem dřív. “Bylo to někdy kolem pětadvaceti a byla za tím ženská,” přiznává s tím, že tehdejší krize ho nasměřovala k víře, která sice není konkrétní, ale nejblíž má k buddhismu.

“Spiritualita pomáhá žít lepší život. Pomáhá s tím, být v něm spokojený, být víc v souladu se sebou. Naše západní civilizace jede v módu dělání, my ale někdy potřebujeme prostě jen být. Často pak nejsme schopni prožít to, co se opravdu děje. Když zúžím aktivní prožívání na to, co se děje v konkrétní chvíli, hodně se mi ulehčí,” zjednodušeně popisuje uvažování, které uznává a které se snaží předávat dál.

Využívá k tomu treky v Himalájích s pobytem v buddhistickém klášteře, přednášky nebo mužská sezení u ohně, která Rudzinskyj pravidelně pořádá na své zahradě. Ale také akce kterým se říká vision quest. “Jde o starý přechodový rituál, v rámci kterého probíhají přípravné dny, kdy si účastníci inventarizují svůj život. Myšlenky z něj potom odložíme a bez jídla jdeme na čtyři dny a noci do lesa. Nesetkáváme se s lidmi, nemáme telefon a jenom jsme. Pak přichází nová vize. Někdy je jemná, někdy jasná.”